Emil Votoček

Emil Votoček
Emil Votoček
Emil Votoček
Narození5. října 1872
Hostinné, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí11. října 1950 (ve věku 78 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Univerzita v Göttingenu
Povoláníchemik, hudební skladatel a vysokoškolský učitel
ZaměstnavatelČeské vysoké učení technické v Praze
Oceněníčestný doktor
DětiDivica Landrová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Emil Votoček: Záznam o narození a křtu (s pozn. o úmrtí)

Emil Votoček (5. října 1872 Hostinné – 11. října 1950 Praha)[1] byl jeden z nejvýznamnějších českých chemiků. Jeho specializací byla organická chemie, konkrétně monosacharidy, ale byl i spoluautorem českého chemického názvosloví a byl významně pedagogicky činný. Kromě toho byl i hudebním skladatelem a hudebním teoretikem. Významné jsou jeho učebnice chemie a mnohojazyčné slovníky – chemické i hudební.

Život

Narodil se v rodině velkoobchodníka s papírem. Přes přání otce nešel studovat obchodní akademii, ale studoval nejprve pražskou techniku, poté dva roky barvířskou školu ve francouzských Mylhúzách. V Mylhúzách vynalezl tzv. Votočkovo činidlo, které se využívá v analytické chemii k důkazu siřičitanů v roztoku. Odtud odešel na univerzitu v Göttingenu, kde u profesora Bernharda Tollense studoval chemii cukrů. Tomuto odvětví se pak věnoval téměř celý život.

V roce 1895 se stal asistentem na pražské technice, v roce 1905 docentem a od roku 1907 do roku 1939 (kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy) byl profesorem experimentální anorganické a organické chemie. V letech 1921–1922 působil jako rektor ČVUT. V roce 1929 spolu s Jaroslavem Heyrovským založil mezinárodní časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications, ve kterém jsou publikovány vědecké práce českých a slovenských chemiků. Vychoval řadu vědeckých pracovníků, kteří si získali světové uznání. Mezi jeho žáky patřili například Rudolf Lukeš a Otto Wichterle.

S podporou Evropské unie vznikl při Fakultě chemické technologie VŠCHT Nadační fond Emila Votočka, zaměřený na podporu studentů magisterského a doktorského studia v oblastech garantovaných touto fakultou, na podporu dalších forem studijních a badatelských aktivit studentů, tuzemské a zahraniční praxe a případně k nákupu speciálních učebních nebo vědeckých pomůcek.

Dílo

Světového uznání dosáhl svými pracemi v oblasti chemie cukrů. Objevil několik nových cukrů a stanovil názvosloví pro metylpentózy, které bylo přijato mezinárodně. V analytické chemii vypracoval novou metodu merkurimetrického stanovení halogenů. Zasloužil se i o rozvoj chemické přístrojové techniky.

Společně s Alexandrem Sommerem Baťkem se podílel na tvorbě českého chemického názvosloví. Toto názvosloví je považováno za nejdokonalejší a nejdůmyslnější chemické názvosloví v národním jazyce vůbec. Sepsal Šestijazyčný chemický slovník a učebnice Chemie anorganická a Chemie organická, které byly používány řadu desetiletí. Byl také poradcem autorů devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého (1935–1957), dosud (2019) největšího výkladového slovníku češtiny, pro oblast chemie.[2]

Za jeho dílo mu byl udělen doktorát mnoha významných univerzit včetně pařížské Sorbonny. Byl jmenován Důstojníkem Čestné legie. Byl prvním zástupcem České společnosti chemické v Mezinárodní unii pro čistou a užitou chemii (IUPAC).

Mezi jeho osobní záliby patřila klasická hudba. Hrál na několik hudebních nástrojů a soukromě studoval skladbu u Františka Spilky. Sestavil obsáhlý Hudební slovník cizích výrazů a rčení (1946). Složil na 70 hudebních děl, převážně komorního charakteru (písní a skladeb pro klavír a malé soubory). Mezi významnější díla patří:

  • Tema con variazzioni (klavír a soprán, 1939)
  • Klavírní nálady (1940)
  • Klavírní sonáta (1945)
  • Malá suita pro klavír (1947)
  • Dva smyčcové kvartety (1942 a 1947)
  • Dvě klavírní tria (1937, 1939)
  • Klavírní kvintet (1944)
  • Kvintet pro klarinet, anglický roh, 2 violoncella a harfu (1939)
  • Pohádka máje (nonet a harfa)
  • Tre Balatine (viola a klavír)
  • Serenáda pro lesní roh a smyčcové kvinteto (1943)
  • Rapsodie pro orchestr (1945)

Honorifika a eponyma

Je po něm pojmenována krátká vnitřní ulička v areálu Univerzity Karlovy na pražském Albertově (Votočkova), dále Votočkova medaile, udělovaná VŠCHT[3], Votočkovo činidlo a od roku 2014 také Votočkova posluchárna rovněž na VŠCHT.[4] Votočkova vila v Senohrabech u Prahy z roku 1907 byla domem prof. Emila Votočka.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Záznam o narození, křtu a úmrtí: Matrika N Hostinné-město, 1856-1879, snímek 199 (http://195.113.185.42:8083/050-04666.zip[nedostupný zdroj])
  2. ↑ https://bara.ujc.cas.cz/psjc/PDF/PSJC/predmluva.pdf, s. XI, navštíveno 4. července 2019.
  3. ↑ https://www.vscht.cz/veda-a-vyzkum/ceny-a-souteze/ceny-udelene/medaile-emila-votocka, navštíveno 4. července 2019.
  4. ↑ https://www.facebook.com/pg/vscht/photos/?tab=album&album_id=10152716509170900, navštíveno 4. července 2019.
  5. ↑ https://iispp.npu.cz/mis_public/documentDetail.htm?id=1197019, navštíveno 4. července 2019.

Literatura

  • VOTOČEK, Emil; HEYROVSKÝ, Jaroslav. Chemie anorganická. 4. vyd. Praha: Česká chemická společnost pro vědu a průmysl, 1945. 1000 s. 
  • Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 912
  • Jiří Dostál: Nekrolog. Hudební rozhledy roč. III–1950/51, č. 3

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Emil Votoček na Wikimedia Commons
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emil Votoček
  • Životopis na stránkách VŠCHT
  • Kdo byl kdo v našich dějinách Archivováno 8. 6. 2020 na Wayback Machine.
  • Fond Emila Votočka (anglicky)
  • Podmínky nadačního fondu Emila Votočka[nedostupný zdroj]
Rektoři ČVUT
Karel Kořistka 1864–1865 • Karel Balling 1865–1866 • Karel Kořistka 1866–1867 • Jan Krejčí 1867–1868 • Gustav Schmidt 1868–1869 • Čeněk Hausmann 1869–1870 • František Tilšer 1870–1871 • Jan Krejčí 1871–1872 • Václav Zenger 1872–1873 • Josef Niklas 1873–1874 • Jan Tille 1874–1875 • Gabriel Blažek 1875–1876 • František Štolba 1876–1877 • Jan Krejčí 1877–1878 • August Salaba 1878–1879 • Josef Šolín 1879–1880 • Čeněk Hausmann 1880–1881 • Gabriel Blažek 1881–1882 • František Štolba 1882–1883 • August Salaba 1883–1884 • Eduard Weyr 1884–1885 • Karel Preis 1885–1886 • Otakar Feistmantel 1886–1887 • František Müller 1887–1888 • Jiří Pacold 1888–1889 • Josef Šolín 1889–1890 • Eduard Weyr 1890–1891 • Jan Baptista Lambl 1891–1892 • Kristian Petrlík 1892–1893 • Antonín Vávra 1893–1894 • Antonín Bělohoubek 1894–1895 • Karel Vosyka 1895–1896 • František Müller 1896–1897 • Albert Vojtěch Velflík 1897–1898 • Alfred Slavík 1898–1899 • Albert Vojtěch Velflík 1899–1900 • Jan Vladimír Hráský 1900–1901 • Gabriel Blažek 1901–1902 • Jan Koula 1902–1903 • Alfred Slavík 1903–1904 • Kristian Petrlík 1904–1905 • Josef Šolín 1905–1906 • Albert Vojtěch Velflík 1906–1907 • František Novotný 1907–1908 • Josef Bertl 1908–1909 • Bedřich Procházka 1909–1910 • František Hasa 1910–1911 • Julius Stoklasa 1911–1912 • Karel Novák 1912–1913 • Theodor Kašpárek 1913–1914 • Antonín Klír 1914–1915 • Josef Jedlička 1915–1916 • Karel Špaček 1916–1917 • Václav Felix 1917–1918 • Alois Velich 1918–1919 • František Wald 1919–1920 • Jan Kolář 1920–1921 • Emil Votoček 1921–1922 • Jan Zvoníček 1922–1923 • Zdeněk Bažant 1923–1924 Vladislav Brdlík 1924–1925 • Rudolf Kříženecký 1925–1926 • Josef Petřík 1926–1927 • Josef Hanuš 1927–1928 • Emil Navrátil 1928–1928 • František Klokner 1928–1929 • Josef Pazourek 1929–1930 • Viktor Felber 1930–1931 • Josef Anderle 1931–1932 • Rudolf Kukač 1932–1933 • Jaroslav Milbauer 1933–1934 • Břetislav Tolman 1934–1935 • Jindřich Svoboda 1935–1936 • Jaroslav Hýbl 1936–1937 • Gustav Švamberg 1937–1938 • Vojtěch Kaisler 1938–1939 • Antonín Engel 1939–1940 • české vysoké školy uzavřeny 1940–1945 • Antonín Engel 1945–1945 • František Kadeřávek 1945–1945 • Zdeněk Bažant 1945–1946 • Otakar Quadrat 1946–1947 • Josef Ryšavý 1947–1948 • Jan Košťál 1948–1949 • Oldřich Starý 1949–1950 • Vilibald Bezdíček 1950–1952 • Josef Trnka 1952–1955 • Theodor Ježdík 1955–1960 • František Brabec 1960–1962 • Josef Kožoušek 1962–1968 • Bohumil Kvasil 1968–1979 • Jiří Klíma 1979–1990 • Stanislav Hanzl 1990–1996 • Antonín Pokorný (pověřený) 1996–1997 • Petr Zuna 1997–2000 • Jiří Witzany 2000–2006 • Václav Havlíček 2006–2014 • Petr Konvalinka 2014–2018 • Vojtěch Petráček 2018–
České vysoké učení technické v Praze
Autoritní data Editovat na Wikidatech